Technický sníh (nesprávně umělý sníh) je fenomén poslední doby – bez zasněžování už bychom si lyžování snad ani neuměli představit. Podívejme se blíže na tajemství jeho výroby a využití.
Jako první začali využívat technický sníh k pokrytí sjezdovek – kde jinde? – ve Spojených státech v 50. letech minulého století. V širším měřítku se novinka uplatnila již na olympiádě ve Squaw Valley (1960). Poté se sněžná děla začala objevovat i na starém kontinentu, v roce 1965 dokonce u nás (v obci Telnice na okraji Krušných hor). V současnosti zajišťují umělou výrobu sněhu v evropských horách tisíce sněžných děl. K nejvýznamnějším výrobcům patří společnosti Lenko, Technoalpin, ARECO, EuroSnow či SUFAG.
Technický sníh není úplně stejný jako sníh přírodní, ale není, zejména v obvyklé kombinaci se sněhem přírodním, ani „úplně jiný“. Mnohem větší rozdíly – v hustotě, vodní kapacitě, chování – mohou být mezi čerstvým sněhem prachovým a starým mokrým firnem.
Princip výroby umělého sněhu je jednoduchý: voda se při ní mění v drobné ledové krystalky. Jejich kvalita roste s nižší teplotou a/nebo s nižší vlhkostí, neboť vzduch může z kapky vody lépe odvádět její vlhkost. Obě veličiny se navzájem ovlivňují, proto např. teplota -2 °C a vlhkost 20 % představuje stejné podmínky pro výrobu sněhu jako teplota -6 °C a vlhkost 90 %.
Teplota a relativní vlhkost vzduchu: stoupající vlhkost zvyšuje nároky na chladný vzduch. V praxi to znamená, že v českých horách se teploty musí při obvyklé 100% vlhkosti držet něco pod 0 °C, zatímco v italských Alpách stačí při vlhkosti 30 % teplota i lehce nad nulou. Obecně lze říci, že výroba je závislá na minusové teplotě.
Čas k dozrání po dopadu na povrch: během něj sníh definitivně promrzá. Je-li doba nedostatečná a na sněhu se hned lyžuje, může vyloučená zbývající voda na povrchu zmrznout a vytvořit ledovou vrstvu.
Následné zpracování sněhu na svahu: pečlivá práce se sněhem včetně úpravy rolbou se výrazně podepisuje na celkové kvalitě lyžařského svahu.
Nové zasněžovací systémy umí sníh vyrábět i při teplotách nad bodem mrazu a poskytovat venkovní lyžování po celý rok. Jde však o to, jak dlouho takový sníh vydrží. A jestli se ekonomicky vyplatí, neboť je velice drahý.
Technicky se jedná o tenké polámané destičky ledu, které se další distribucí a úpravou frézy sněžné rolby promění v drobné krystalky připomínající sypký zmrzlý sníh. Ideální je, aby taková vrstva dozrála a pokryla se běžným technickým sněhem.
První prototyp instalovali roku 2014 v německém Winterbergu, u nás funguje např. na Monínci. Takový systém představuje zvýšení pravděpodobnosti včasného otevření středisek, záchranu pro níže položené areály, zasněžení kriticky odtátých míst na sjezdovce i možnost lyžování při vyšších teplotách v zimě.
Vlastnosti zasněžovacích systémů:
Základ sjezdovky by měla tvořit hustší a mokřejší vrstva odpovídající podzimnímu sněhu, která se dobře zachytí, neodvane ji vítr a vytvoří tvrdý podklad. Vzhledem ke zmiňovaným nevhodným meteorologickým podmínkám v českých horách (vlhkost v prosinci a lednu 85–100 %) se většinou nepodaří vyrobit základovou vrstvu umělého sněhu včas – ideálně již v listopadu, jak se děje v řadě lyžařských středisek v Alpách. Největší problém představuje nedostatek přírodního sněhu během zimy, kdy jsou areály nuceny dosněžovat třeba i za provozu a tomu pak odpovídá nižší kvalita sněhu.
Kdo si tedy chce zalyžovat na kvalitním (byť technickém) sněhu, měl by vyrazit do střediska, které provoz zahájilo po období mrazivého a suchého počasí (ideálně bez inverze) trvajícím alespoň 1 týden. V Alpách se takové počasí samozřejmě vyskytuje mnohem častěji než u nás.